weicon

Dnes s vámi sdílíme text JUDr. Vladany Vališové, LL.M., která působí jako advokátka a rozhodce Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR, a která přednáší pro ČLK zdravotnické právo v rámci kurzů celoživotního vzdělávání lékařů. Věříme, že vám přinese utřídění myšlenek a názorů, které nás chtě-nechtě denně atakují, a třeba i inspiraci.

Očkování je profylaktickým zdravotním úkonem a informace o tom, zda ho člověk podstoupil, je zdravotním údajem, a ve smyslu zákona o zpracování osobních údajů dokonce údajem citlivým. Jako takový si zaslouží podle GDPR, ale především podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, zvláštní ochranu.

Pacienta (a ano, očkovaný je pacientem) je třeba chránit před různými útoky a diskriminací, které by ho mohly v důsledku zveřejnění jeho zdravotního stavu ohrožovat.

V současnosti dochází ke stigmatizaci a diskriminaci lidí, kteří se nechtějí nechat očkovat proti onemocnění covid-19, protože potvrzení o očkování zjednodušuje možnost účastnit se řady běžných životních situací. Veřejná moc přitom šíří přinejmenším sporné zprávy nejen o významu tohoto očkování, ale i o povaze onemocnění covid-19. Informace o tom, zda je (nebo není) člověk očkovaný, by přitom měla zůstat v utajení, dokud se ji dobrovolně nerozhodne zveřejnit sám.

Pokud se tedy někdo rozhodne o svém zdravotním stavu nemluvit a veřejnosti nesdělovat, zda je či není očkovaný, jedná plně v souladu s právem.

Rada Evropy: vakcinace proti covid-19 není povinná a nesmí být vyvíjen tlak

Parlamentní shromáždění Rady Evropy v lednu letošního roku vyzvalo členské státy a Evropskou unii, aby zajistily, že občané budou informováni v tom smyslu, že vakcinace proti covid-19 není povinná a na nikoho není vyvíjen politický, sociální nebo jiný nátlak, aby se nechal očkovat.

Dále vyzvalo členské státy, aby zajistily, že nikdo nebude diskriminován proto, že nebyl očkován proti covid-19 kvůli možným zdravotním rizikům nebo proto, že jednoduše nechtěl být očkován.

Jak můžeme pozorovat, řada členských států se touto výzvou neřídí a povinné očkování je zaváděno nejen v Evropě, ale i v jiných zemích světa. Bez ohledu na restrikce, kterým jsou v České republice neočkovaní vystavováni, je očkování proti covid-19 v tento moment v České republice očkováním dobrovolným.

Pokud se tedy někdo rozhodne nepodstoupit nepovinné očkování, jedná plně v souladu s právem.

Ústavní soud: Zdravotní péče musí ctít zásadu svobody

Očkování obecně jistě zachránilo mnoho životů. Přesto je na konkrétní osobě, aby se rozhodla, zda očkování podstoupí (za nezletilé zpravidla rozhodují jejich zákonní zástupci). Právo rozhodovat o svém zdraví je realizací práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Ústavní soud v tomto smyslu judikoval následující: „V oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života.“

Z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv vyplývá, že státní orgán nemůže do výkonu práva na respektování soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Očkování není tečkou, ale někoho zachránit může

Jestliže by stát uvažoval o zavedení povinnosti očkovat se proti covid-19, muselo by se jednat o potřebu ochrany zdraví nebo práv a svobod jiných a musela by existovat nezbytnost zavedení této povinnosti. Po několika měsících očkování proti covid-19 je zřejmé, že očkování není „tečkou za koronavirem“, jak jsme byli přesvědčováni.

Ačkoli očkování chrání proti těžkému průběhu, onemocnění zabránit nedokáže a očkovaní mohou virus SARS-CoV-2, původce onemocnění covid-19, šířit. Vytvořit kolektivní imunitu nelze ani při vysoké proočkovanosti populace, přínos očkování je tedy individuální.

Nezbytnost bychom nejspíš nedokázali vyvodit ani z charakteru onemocnění. Covid-19 může probíhat velmi závažně, ale pro naprostou většinu populace je onemocněním lehkým, které často probíhá dokonce zcela bezpříznakově. Nezbytnost zavedení povinného očkování nelze dle názoru autorky dovodit i proto, že po roce, kdy s námi virus SARS-CoV-2 koexistuje, proběhlo významné „promoření“ obyvatelstva České republiky.

Jak vyplývá mj. ze studie PROSECO, více než polovina naší populace by mohla být imunizovaná v důsledku prodělaného onemocnění. Postinfekční imunita je ve srovnání s postvakcinační imunitou komplexnější, a jak ukazují poslední studie, i trvalejší. Podle nejnovější studie uveřejněné v časopise The Lancet účinnost vakcíny Comirnaty (Pfizer/BioNTech) proti nákaze virem SARS-CoV-2 klesla šest měsíců po druhé dávce na 47 %, přičemž tento pokles není dán šířením nakažlivějších mutací, nýbrž vakcínou samou. Přesto se i vakcinace podílí významnou měrou na imunizaci populace.

Při zvažování, zda zavést očkování proti covid-19 jako povinné, by měl být proveden test proporcionality. Omezíme-li se na kritérium proporcionality v užším smyslu, omezení základního práva by nemělo být v nepoměru s užitkem, který by mělo přinést. Jak bylo uvedeno výše, pro většinu lidí onemocnění covid-19 nepředstavuje zásadní ohrožení. Proti tomu stojí fakt, že vakcíny, kterými se očkuje, nebyly vyvíjeny standardně dlouhou dobu a o všech nežádoucích účincích tedy nemůže nikdo vědět. Současně nelze zamlčovat, že nežádoucí účinky po očkování vakcínami proti covid-19 jsou v porovnání s jinými vakcínami hlášené častěji.

Povinné očkování vs. vyšetření imunity

Pokud by mělo být očkování proti covid-19 zavedeno jako povinné, indikováno by mělo být podobně jako jiná povinná očkování. Před aplikací povinného očkování se totiž provádí vyšetření stavu imunity a očkování se neprovede, pokud je imunita zjištěna, či pokud očkování brání zdravotní stav pacienta. Jestliže se takový postup vyžaduje u povinného očkování, neexistuje žádný důvod k tomu, proč by se neměl uplatnit ani u očkování, které povinné není. Cílem očkování by nemělo být očkování samo, ale navození imunity, která by před budoucím onemocněním ochránila podobně jako prodělání infekce.

Veřejní činnitelé, očkování a právo na informace

Bez ohledu na dostupné vědecké poznatky řada politiků, žurnalistů, ale bohužel i vědců žije v domnění, že vakcinace epidemii covid-19 zastaví, že je vakcinace přínosná pro každého beze zbytku, že neexistuje žádná kontraindikace očkování a že neexistují žádné závažné nežádoucí účinky, které by měly být důvodem pro obavy z očkování.

V této situaci je osvěžující vidět, že existují i politici, kteří dokáží dostupné poznatky zpracovat a zapojit do svého života, a tím ovlivňovat i život společenský. Naše společnost totiž netrpí jen epidemií onemocnění covid-19, trpí i ztrátou svobod, kterých jsme se vzdali, abychom se ochránili před nebezpečím jedné z mnoha nemocí.

Benjamin Franklin sice v r. 1755 neřešil otázku covidu, ale jeho postoj ve věci ochrany svobod byl příkladný, když napsal: „Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“

Svoboda a bezpečí

S odkazem na Ericha Fromma si autorka dovoluje připomenout, že mezi svobodou a bezpečím není a nemůže být poměr ekvivalence. Když jsme děti, nejsme svobodní, rozhodují za nás rodiče, kteří o nás ale současně pečují, poskytují nám bezpečí. V rámci procesu individualizace se vymaňujeme z moci rodičů a protiváhou ztráty jimi poskytovaného bezpečí nabýváme svobodu. Žít svobodně není snadné, nese to s sebou nutnost vyrovnat se složitostmi světa a převzít odpovědnost.

Nejsnazší cestou, jak zkrotit svoje úzkosti a strachy, je odpovědnost odložit, předat ji nějaké autoritě. To může být špatné rozhodnutí, kterým o své svobody přicházíme. Jak říká Fromm, čím déle špatně volíme, tím více máme zatvrzelé srdce, uzavíráme si cestu ke svobodě volby a otvíráme ho destruktivnímu chování. Vůdci umí využít nebo dokonce vyvolat pocity nebezpečí a nenávisti.

Zbabělost není produktivní, oslabuje nás a otevírá cestu k další destrukci. A nakonec ztratíme svobodu zcela.

O svou individualitu a svobodu můžeme přijít i tím, že si osvojíme model osobnosti podle určitých vzorců a stáváme se tím, kým si myslíme, že bychom podle očekávání druhých měli být. Podle toho pak i myslíme a rozhodujeme se, totožnost nacházíme v přitakávání druhým. Nebezpečí konformity spočívá v pocitu člověka, že se rozhoduje svobodně, ačkoli schopnost kritického myšlení ztratil. Konformní člověk se pak může například vyjádřit tak, že „Část veřejnosti restrikce nedodržuje, což v opatrnější skupině vyvolává nenávist.“, aniž by si uvědomil, že i člověk, který se odmítá podřídit nesmyslným restrikcím, může být opatrný. Může být i zodpovědný, soucitný a solidární. Jen si udržel kritické myšlení a podle něj jedná.

Jak bylo uvedeno výše, politik, který dokáže vyjádřit svůj názor podložený vědeckými poznatky a logickými argumenty, bez ohledu na to, že se jedná o názor nepopulární, je pozoruhodným úkazem. Bojuje za udržení toho, co naše společnost v minulosti dosáhla – za možnost realizovat sebe, svou individualitu, svobodnou vůli a názory. A za svobodu stojí za to bojovat.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..